„Věci se začnou dít, když přestaneš tlačit a začneš být.“

„Věci se začnou dít,
když přestaneš tlačit
a začneš být.“

Dřív jsem měla pocit, že když chci něco v životě posunout, "něčeho dosáhnout", někomu se "zavděčit", tak musím zabrat jak traktor na poli. A tak jsem zabírala, roky, desetiletí... "Zatni zuby" a jeď. 

Tlačila jsem.
Bojovala.
Dokazovala.
Řešila.
Kontrolovala. Protože jedině já to udělám nejlíp, že jo?
Byla jsem vzteklá, frustrovaná, afektovaná.
Trochu jsem se stresovala. Často trochu dost. Energie mi protíkala mezi prsty, ale já jí mám dost, že jo... pro všechny a všechno...
A ideální standard byl konat zázraky na počkání, všem odepsat hned, všechno vyřešit, každému pomoct, zařídit, vyřídit....

A pak mi život začal docela nenápadně (a občas i nápadně zdravotně) ukazovat jednu věc.

 Že některé věci se nerozjedou, když do nich tlačíš. Když bušíš hlavou o zeď, když všechno "zvládneš a uneseš".
Ale, že některé věci začnou fungovat až když jim dáš prostor. A ano! Povolit a nechat plynout? Sprosté slovo pro mě...dřív...

 Když jsem zpomalila...
 Když jsem si dovolila být...
 Když jsem přestala mít pocit, že všechno musím zvládnout.
 Když jsem přestala mít pocit, že musím všechno stihnout.

A ono se to pak začalo hýbat samo.

Trochu jako když pustíš řeku. Když se položíš na vodu.
Nebo děti na hřišti.
Nebo vlastní hlavu.
A pak možná zůstaneš stát s otevřenou pusou a říkáš si: "vono to fakt jako takhle funguje?" Jakože četla jsem o tom, jasně, ale fakt se to může dít? 

A tak si teď občas připomínám:

Ne všechno v životě potřebuju tlačit, stihnout, udělat, dohonit, zařídit, vyřešit, zachránit ....
Něco potřebuje jen… dýchat. Něco potřebuje jen čas a prostor "se stát".

"𝐌𝐨𝐳̌𝐧𝐚́ 𝐩𝐫𝐚́𝐯𝐞̌ 𝐭𝐚𝐤 𝐯𝐨𝐧𝐢́ 𝐬𝐯𝐨𝐛𝐨𝐝𝐚."

Rézina

#vune_svobody

www.rezinakudrnata.cz